Stojíme na tatami ve velkém sále tělocvičny, jsou slyšet jenom tiché kroky a tlumené šustění kimon při rychlých pohybech. Před námi – klidný, soustředěný, stojí Vláďa Hotovec, legenda českého iaidó, mistr, jehož každý pohyb je precizní a přesný.
„Iaido není jen o sekání,“ říká a pomalu tasí svůj meč. „Je to o nastavení mysli, přesnosti a neustálém opakování. “ Se svým charakteristickým klidem ukazuje první katu – švih je hladký, ale jeho ostrost je zřejmá, i když cvičí s bokkenem.
Takový je Vláďovo přístup – žádné zbytečné okázalosti, jen čistá esence jednoduchosti. Nejde jen o techniku, ale o mentalitu. Když přikývne, že je čas, zkoušíme to sami. Ostří našich bokkenů nesviští tak jako jeho, ale snažíme se. Každý náš pohyb je pod jeho bedlivým dohledem.
„Uvolněte se, používejte nohy, pracuje celé tělo”. Přikývnu, upravím postoj a tentokrát tasím plynuleji.
“A teď zkuste toto”, ukazuje přímý sek a chiburi a my s Peťou, který cvičí vedle mě, se po sobě nevěřícně podíváme, když svůj bokken zastavil na milimetr přesně.
Každá minuta pod jeho vedením je lekcí nejen v ovládání meče, ale i sebe sama. V možnosti dotknout se skutečného bojového umění starých mistrů a najít v sobě sílu a dovednosti, o kterých jsme ani netušili, že existují. A také lekcí pokory, kterou každý při sledování jeho ladných a přesných pohybů chtě nechtě pocítí.
Vláďa Hotovec není jen učitel – je ztělesněním iaidó a meče. A my jsme moc rádi, že se můžeme aspoň kousek tohoto umění od něj přiučit.
ŠBU Plzeň vydává každý měsíc reportáž o významné osobnosti z řad trenérů, nebo členů, kteří se podíleli na celkovém rozvoji Plzeňské školy.
Natálie Baumrukerová – držitelka 4. kyu, trenérka dětí 5-8 let.
Jak jsem začala?
Můj příběh plný dobrodružství začíná teprve v nedávné historii. Byla jsem v deváté třídě, když byl nejvyšší čas se začít rozhlížet po střední škole. Kariéra policistky mi přišla zkrátka jako něco, co musím mít. K tomu, ale bylo zapotřebí pár důležitých bodů, a sice naučit se na přijímačky a fyzické testy. Jo, to zní dobře už od začátku. Ale kdo mi pomůže? Jako zázrakem se mi do cesty postavil muž, který je v bojovém umění jako doma. Jmenuje se Petr Gabriel. A přesně v tento moment byl můj osud zpečetěn. Se vším všudy.
Slovo dalo slovo, trénink dal trénink a já po roce konečně vyrazila na svůj první závod. Nikdo jsme však nečekali, jakou v sobě dokážu najít vášeň pro tento sport, když se vyhecuju. Postupem času jsem se dopracovala až na mistrovství světa, kde jsem se nestyděla a přivezla domů druhé místo. Tomu já tedy říkám svůj největší prozatímní úspěch. Píšu prozatímní, protože největší radost mi dělají výsledky mých bobinek. Bobinky? Ano! V tomto sportu jsem se našla v plné míře, a tak ho ráda učím druhé. Nejčastěji trénuji právě malé dětičky a to jsou moje milované bobinky.
Když už jsme nahlédli směrem k budoucnosti, zůstaňme tam. Tak trošku tajně po večerech doufám, že mě nic neodtrhne od mého cíle – získat černý pásek dříve, než mi bude 22 let. Jak to dopadne? No, uvidíme. A tak se nebojte, ba ani nemějte strach a přijďte vyzkoušet trénink k nám do ŠBU.