Jak už bývá zvykem, děláme pro všechny děti koncem roku Vánoční turnaj. Každý vybojuje medaili a diplom s dárkem a následuje celo klubové focení, abychom měli památku. Letos byla rekordní účast cca 80 dětí. Bohužel kvůli nemocem nemohl přijít každý. Po ukončení celé akce se s dětmi rozloučíme a pokračuje program pro dospěláky. Společná večeře 50ti dospělých zakončena tombolou, kdy si každý odnese nějaký vtipný dárek. Celá akce měla pohodovou vánoční atmosféru.
Ještě nás čeká Silvestrovský maratón 31.12. dopoledne, na který může dorazit každý, kdo si chce dát pořádně do těla a vypotit ze sebe nějaké to vánoční kilo navíc.
V rámci poděkování za celoroční výbornou práci trenérů ŠBU Plzeň, jsme absolvovali kurz potápění, který byl super vánočním dárkem pro všechny! Díky Kamilovi – www.divers-plzen.cz
ŠBU Plzeň vydává každý měsíc reportáž o významné osobnosti z řad trenérů, nebo členů, kteří se podíleli na celkovém rozvoji Plzeňské školy.
Pavel Fremr – 4. kyu trenér kruhových tréninků a sebeobrany pro dospělé.
Vyrůstal jsem v době, kdy ještě nebyly PC, mobilní telefony ani pokročilejší digitální technologie a vše se řešilo venku včetně her, soubojů a klání s pomocí klacků, vyřezávaných mečů, kamenů a silou rukou .
V té době jsem se snažil jen nedostávat, ale i rozdávat a tak jsem pokukoval, asi jako každý kluk po kladných drsných hrdinech ve filmech, které mohly být v té době promítány.
Postupem času, kdy začala éra videorekordérů a zakázaného kopírování videokazet, bylo možné vídat více akčních filmů a detailů z prostředí bojových umění a to byl možná impuls se této oblasti věnovat.
Začátky byly různorodé a snažil jsem se využít příležitostí a možností, které jsem ve svém okolí měl. Např. na ZŠ při hodinách TV mě zaujala průprava Řecko-římského zápasu nebo povídání si s trenérem Karate a Judo, který bydlel ve stejném domě. Toto mě ovlivnilo, a proto mé první oficiální začátky byly v klubu Řecko-římského zápasu v Plzni a samostudia Karate z knih, které mám ještě dodnes.
Směr bojových sportů ale přerušil na mnoho let jiný sport a to vrcholové plavání, když jsem po talentových zkouškách nastoupil do speciální sportovní plavecké třídy. S ohledem na časovou vytíženost a náročnost skloubení 3-fázových denních tréninků, školy, soustředění, závodů a různých kondičních příprav, nezbyl na praktické provozování bojových sportů už skoro žádný prostor. Na druhou stranu i tento sport, ve kterém jsem dosáhl úspěchů na mistrovstvích ČSSR, ČSFR, ČSR a ČR vč. účasti na mezinárodních závodech po celé Evropě vč. té západní, rozhodně nelituji.
Je pravdou, že i v této době jsem se stále o bojová umění zajímal. Kupoval a půjčoval si knihy, časopisy a dokonce koncem osmdesátých let navštěvoval výuku Wushu (kung-fu). Bohužel po „revoluci“ nebylo pokračování, neboť trenér, který byl cizinec se po roce 1989 bez rozloučení vypařil, podobně jako nějaký agent…
Až jednou, někdy ve 20-ti letech jsem náhodou narazil na pouliční plakát s náborem na Aikido. Reklama mě zaujala, řekl to kamarádovi a tak jsme spolu začali pravidelně chodit.
Aikido mě provázelo více jak 15 let, tedy s určitou časovou mezerou v době studia na VŠ, ale i tak jsem se v tomto bojovém umění naučil mnohému. Sice jsem nebyl tenkrát úplně typ člověka, který by sbíral technické stupně, ale toužil jsem nosit hakamu a to mě rychle dostalo na 2.KYU. Někdy trochu lituji, že jsem dále nepokračoval, neboť bych určitě s mým fyzickým fondem a pílí na černý pás jistě dosáhl. Výrazným benefitem v průběhu let cvičení Aikido byla i možnost si vyzkoušet a účastnit se řady různých seminářů s jinými bojovými uměními a sporty jako byly např. Judo, Řecko-římský zápas, Ju-jitsu, Pekiti Tirsia Kali, Tai-chi a jiné. Měl jsem možnost i v areálu ZČU vést dětské tréninky Aikido a také jsem v té době přivedl k Aikido i mého syna. Další zajímavostí bylo i to, že jsem v Aikido Dojo Plzeň tou dobou potkal a mohl cvičit s bezva lidmi…Tondou a Šárkou Knížkových.
A jak to začalo s Allkampfem? V době, kdy se tříštil klub Aikido, změnila se parta lidí, nálada, … vzpomněl jsem si na poutavý seminář Petra Gabriela s Allkampf-jitsu, všestranností stylu, mnoha zajímavým technikám, sebeobraně proti zbraním, boji na zemi atd. Chtěl jsem v něčem smysluplném pokračovat, a proto jsem AKJ Plzeň dohledal, oslovil a přišel se podívat … a jsem zde dodnes.
Osobně mohu tedy po dlouholetých zkušenostech potvrdit, že volba bojového umění Allkampf-jitsu byla ta nejsprávnější, neboť se jedná o otevřený, univerzální a jednoduše použitelný sebeobranný systém, který se přizpůsobuje potřebám dnešní moderní doby. Mojí oblíbenou pasáží je boj s chladnými zbraněmi, kterou mám vžitou i z bojového umění Aikido a dále nácvik různých bojových situací včetně taktiky boje.
Je správné, že naše škola ŠBU Plzeň má možnost formovat a vychovávat své členy od útlého mládí, rozvíjet jejich fyzické schopnosti, odolnost, koncentraci a sebekázeň. Kromě fyzické přípravy si zakládá i na určitém edukačním směru ohledně filozofie vzniku bojových umění, jejich principů, ale i současných právních aspektů použití sebeobrany s dopadem do běžného života.
A co sdělit závěrem? Ač jsem již trochu starší, stále mám chuť trénovat, zdokonalovat se, učit se novým věcem, předávat osobní zkušenosti a pracovat na sobě. Ale to hlavní, co mě fantasticky posiluje a psychicky dobíjí je úžasná parta lidí, kteří mě v klubu obklopují a obklopovali, atmosféra, přátelské prostředí a energie a elán mladých studentů. AKJ se stalo mojí druhou rodinou.
A motto: sebeobranu vnímám jako lidskou dovednost, kterou by měl ovládat a umět každý!
ŠBU Plzeň vydává každý měsíc reportáž o významné osobnosti z řad trenérů, nebo členů, kteří se podíleli na celkovém rozvoji Plzeňské školy. Jan Kaše:
Bojová umění mě fascinovala už v dětství. Všechno to začalo u Walkera Texas Rangera, kterého jsem sledoval s nadšením a snil o tom, že jednoho dne budu stejně odvážný a silný jako on. K Allkampf-Jitsu jsem se dostal díky mému o devět let staršímu bratrovi Martinovi, který tento styl cvičil a stal se moji první inspirací. Pamatuji si, že se mi tenkrát hodně líbila disciplína tameši-wari, tedy přerážení dřevěných desek údery a kopy. Když mi bylo třináct, rozhodl jsem se udělat první krok a navštívil první trénink, kde jsem poprvé potkal trenéry Petra Gabriela a Jakuba Vitáka. Pod jejich vedením jsem se postupně zlepšoval a dosáhl na několik ocenění z mistrovství České republiky v Allkampf-Jitsu a fightingu. Právě fightingové disciplíny mě bavily nejvíc, a tak jsem kromě Allkampf-Jitsu v průběhu let navštívil i tréninky klasického a thajského boxu, brazilského jiu-jitsu a MMA u různých trenérů. Každý nový trénink mě posouval dál a umožňoval mi zdokonalovat techniky, ale žádný z trenéru do toho nedával tolik srdce a elánu jako Petr, a tak pro mě byl vždy Allkampf číslo jedna. Když mi bylo devatenáct, přestěhoval jsem se z Plzně do Prahy kvůli studiu na VŠ, což znamenalo, že jsem na pět let přerušil tréninky Allkampf-Jitsu. Měl jsem tenkrát úplně jiný režim, ale vyzkoušel jsem si během té doby trénování Krav Magy, a tak jsem úplně nevypadl z rytmu. Po návratu do Plzně jsem se rozhodl vrátit ke svému původnímu stylu. Allkampf-Jitsu mě opět přitáhlo svou komplexností a tím, jak dokáže propojit různé bojové techniky. Můj návrat do školy bojových umění však nebyl jen o trénování. Kromě tréninků jsem začal pomáhat Petrovi Gabrielovi i s rozvojem školy v oblasti marketingu a online propagace. Vytvořil jsem plzeňské škole první vlastní webové stránky a aktivně se věnuji propagaci, reklamním kampaním a rozšiřování členské základny. Když byla možnost, vedl jsem také kruhové tréninky, tabatu a pomáhal s tréninky fightingu. Chtěl jsem nejen zlepšovat své dovednosti, ale také pomáhat udržovat školu v chodu a přivést k bojovým uměním další lidi. Dnes jsem držitelem 3. kyu Allkampf-Jitsu a moje cesta bojovníka zdaleka nekončí. Svoji pozornost a energii musím nyní věnovat především mému letos narozenému synu Karlovi a plánování a výstavbě domu pro naši rodinu. I nadále se však snažím trénovat a udržovat se v kondici. Tréninky jsou skvělý způsob odreagování a kdybych s nimi měl přestat, nedělalo by mi to vůbec dobře. Proto chci v bojových uměních dál pokračovat!
Ahoj, Jsme tři bratři Tomáš, Lukáš a Vítek. Už od mala nás spojovala nejen rodina, ale i vášeň pro bojová umění. Už mnoho let společně trénujeme Allkampf-Jitsu pod vedením našeho hlavního trenéra Petra Gabriela a toto je naše dosavadní cesta bojovým uměním.
Jak jsme vlastně začali?
Už od útlého věku jsme se společně koukali na nejslavnější filmy od Jackieho Chana a velmi nás uchvátilo bojové umění. O Allkampf-Jitsu jsme se dozvěděli od naší tehdejší učitelky ze školky Ivči Malatové, která v tu dobu vedla tréninky malých dětí, a tak naše kariéra mladých bojovníků mohla začít. Ovšem to jsme ještě netušili, že se pro nás tělocvična v budoucnu stane druhým domovem. Místem, kde se nejen zdokonalujeme v technice a osobním rozvoji, ale také prostorem, kde můžeme upustit páru, zrelaxovat se a občas si tam vyřídit nějaké ty bratrské účty.
Tomáš a Lukáš: Když jsme začali s Allkampf-Jitsu, každý trénink pro nás znamenal nejen učení se spousty nových technik a pohybů, ale i rozvoj fyzičky, a to nejhlavnější utužení bratrského vztahu. Jasně, někdy jsme si to mezi sebou museli na tatami vyříkat, ale to k tomu patří. Vítkův pozdější nástup, ale o to energičtější. Dal nám hodně zabrat, protože jsme nemohli dopustit, aby nás předběhl, když jsme viděli, jak do toho šlape, najednou jsme museli zabrat mnohem více.
Naše úspěchy a cesta Allkampf-Jitsu
Tomáš Allkampf-Jitsu se věnuji už 14 let. Za tu dobu jsem měl možnost se hodně naučit a dosáhnout několika úspěchů. Pod vedením svého hlavního trenéra Petra Gabriela se mi podařilo dvakrát získat titul mistra České republiky a obsadit 2. místo na mistrovství světa. Kromě závodění působím také jako trenér ve Škole bojových umění, kde předávám své zkušenosti dalším studentům. V současné době jsem držitelem 2. kyu a chystám se v listopadu na 1.kyu.
Lukáš S Allkampf-Jitsu jsem začal se svým starším bratrem Tomášem v roce 2011 a od té doby již uplynulo mnoho let. A za tuto dobu se mi povedlo dosáhnout mnoha úspěchů jako například 1. místo na mistrovství republiky v roce 2017, ale za svůj největší úspěch považuji svůj rozvoj jak fyzický, tak mentální. V současné době jsem držitelem 3. kyu.
Vítek S Allkampf-Jitsu jsem začal ve svých čerstvých šesti letech osudného dne 24.9. 2014 a od té doby už uběhlo 10 let a čeho jsem dosáhl za tuhle dekádu svého života? Dnes mám modrý pásek 4. kyu, ale to není jediný úspěch, kterého jsem dosáhl jako další jsem 3x za sebou vyhrál mistrovství České republiky a několik druhých a třetích míst, ale za můj největší úspěch považuji 3. místo na mistrovství Evropy. Allkampf-Jitsu pro mě má celoživotní dopad a vliv, ale tohle bych nezvládl bez mých bratrů, kteří pro mě byli obrovskou oporou.
Naše společná cesta Tréninky nás posouvají dál nejen fyzicky, ale i jako bratry. Každý z nás má svůj styl a přístup, ale právě Allkampf-Jitsu nás spojuje. Je to pro nás cesta plná výzev, úspěchů a zážitků, které bychom jinak nezažili. Vzájemně se motivujeme, podporujeme a na konci každého tréninku víme, že se posouváme dál – nejen jako bojovníci, ale i jako sourozenci.
Takže když se nás někdo zeptá, proč chodíme na tréninky, je to jednoduché. Je to naše životní cesta a filozofie a bez tréninků si náš život ani nedokážeme ani představit.
Ahoj, my jsme Knižci: Šárka, Tonda, Ondra, Domča. Sečteme-li roky, které jsme všichni dohromady věnovali bojovému umění, dostaneme se k číslu devadesát. Cvičení bojových umění a sportů je pro nás nejen zábava a trávení téměř veškerého volného času, ale i životní cesta a filozofie.
Allkampf jitsu je nám svým pojetím technik a přístupem k sebeobraně velmi blízké a rovněž lidé, kteří se tomuto bojovému stylu věnují v různých koutech celé republiky, mají “podobnou krevní skupinu” jako my a postupně jsme se s řadou z nich spřátelili. Posledních 11 let cvičíme ve Škole bojových umění Plzeň pod vedením Petra Gabriela a věříme, že to tak ještě dlouho zůstane.
Šárka: „Ahoj, jsem Šárka a bojovým uměním se věnuji již 33 let. Již jako předpubertální děvče jsem velmi ráda sledovala filmy s van Dammem, Stallonem a Brucem Lee. A když se na naší základce objevil na letáčku s kroužky Kurz sebeobrany, byla to pro mě jasná volba, šance, kterou si jsem si nemohla nechat ujít. A tak to všechno začalo. Do kurzu sebeobrany pro děti provozovaným Klubem bojových umění jsem chodila pravidelně, až jsem následně díky věku přešla přímo na tréninky Klubu bojových umění, kde jsem se seznámila i s čínským bojovým uměním wu-shu. Tam jsem se mj. poprvé potkala s mým budoucím manželem. V rámci studia na VŠ jsem absolvovala výuku juda pod vedením pana Tomáše Buriánka. V roce 2000 jsme již společně s mým nastávajícím manželem začali navštěvovat aikido klub v Plzni, do kterého nás přivedl jeden z našich kamarádů. Bojové umění aikido nám učarovalo svou hlubokou filozofií a možná i náročností a precizností prováděných technik. Během našeho aikido období se naše rodina rozrostla o dva malé bojovníčky, takže postupně nás na trénincích začalo být o dva víc. Svou aikido kariéru jsem završila získáním 1. mistrovského stupně. V roce 2010 jsem získala pod vedením pana Jaroslava Honzíka 1. mistrovský stupeň v jiu-jitsu. V rámci tréninků aikida se konaly i semináře více bojových umění. Na jednom takovém semináři jsem měla možnost se poprvé setkat s Petrem Gabrielem. Jeho trénink mě velmi zaujal, neboť doplňoval to, co mi v aikido chybělo. Akčnost a efektivitu. V roce 2013 jsme začali pravidelně navštěvovat tréninky u Petra v jeho Škole bojových umění Plzeň. Postupně jsem získávala žákovské stupně a začala Petrovi pomáhat s trénováním dětí a někdy i dospělých. V současné době se připravuji na zkoušky na 1. mistrovský stupeň.“
Antonín: Můj první kontakt s bojovým sportem se odehrál někdy kolem roku 1979 v karlovarském oddílu judo. Z toho jsem po krátké době odešel a k bú jsem se znovu vrátil v roce 1987 (nebo 1988?), kdy se na chodbě střední školy objevil náborový letáček do oddílu jiu-jitsu, který v té době patřil pod Rudou hvězdu Plzeň. Oddíl založil a vedl pan Jaroslav Honzík, legenda plzeňské sebeobrany. Náhled pana Honzíka i ostatních trenérů oddílu na bojová umění a sporty byl velmi inovativní a základy, které jsem se tady naučil mi později umožnili pochopit i principy jiných bojových umění a používám je celý život. V polovině 90. let jsem začal studovat další druhy BÚ, jako například karate, judo, kick box a další, a také orientální wu-shu, ve kterém jsem později působil jako národní rozhodčí. V roce 2000 jsme se s manželkou začali naplno věnovat bojovému umění aikido. V příštích 13 letech jsme měli možnost se setkat s mistry tohoto bojového umění z celého světa, a to zejména s japonci, jejichž filozofie a přístup nás zaujali a ovlivnili. Postupně jsem dosáhl technického stupně 2. dan aikido a 3. dan jiu-jitsu. V této době jsem začal cítit, že mi chybí kontaktní boj. Po domluvě s kamarádem jsem paralelně asi 2 roky boxoval. A právě touha po kontaktním bojovém umění byla velkou motivací, abych se v roce 2013, po odchodu z klubu aikida, domluvil s Petrem Gabrielem a začal cvičit v jeho škole bojových umění, kde dnes působím jako trenér a připravuji se na svůj další, asi už poslední, černý pás.
Ondřej: Já, Ondra, se bojovým uměním věnuji již od útlého věku. Ve dvou letech, v roce 2008, mě rodiče dali na baby judo, kde jsem pod vedením Tomáše Buriánka cvičil několik let. Moje judistické vzdělávání přerušil až nástup do první třídy základní školy. Další pokračování mé bojové kariéry na sebe však nenechalo dlouho čekat. V roce 2013, tedy když jsem chodil do druhé třídy, jsem společně se svými rodiči poprvé zavítal do Školy bojových umění Plzeň. Po několika letech poctivého makání na každém tréninku pod vedením Petra Gabriela a obou mých rodičů jsem získal technický stupeň 2. kyu, neboli hnědý pásek, a na závodech vyhrál několik medailí. Aktuálně působím jako trenér pokročilých dětí a již mám zkušenost i s vedením tréninku dospělých. Připravuji se na další zkoušky a věřím, že si jednoho dne okolo pasu zavážu černý pásek.
Dominik: S allkampf jitsu jsem začal ve druhé třídě, stejně jako můj brácha. Postupem času jsem se zlepšoval a teď mám 3. kyu, tedy modrý pás s hnědým proužkem. Za svůj zatím největší úspěch považuji výhru zlaté medaile na Národním poháru v kata/ kombinace a přerážení. Ve 13 letech jsem přešel z děckých tréninků na dospělé a zároveň jsem se stal pomocným trenérem pokročilých dětí. Mým prvním cílem bylo získat modrý pás (technický stupeň 4. kyu), aby mi ladil s modrým kimonem. Toho jsem dosáhl loni na letním soustředění v Albrechticích. Momentálně je mým dalším cílem získat černý pás, ke kterému mi chybí ještě troje zkoušky.
