
Ahoj, my jsme Knižci: Šárka, Tonda, Ondra, Domča.
Sečteme-li roky, které jsme všichni dohromady věnovali bojovému umění, dostaneme se k číslu devadesát. Cvičení bojových umění a sportů je pro nás nejen zábava a trávení téměř veškerého volného času, ale i životní cesta a filozofie.
Sečteme-li roky, které jsme všichni dohromady věnovali bojovému umění, dostaneme se k číslu devadesát. Cvičení bojových umění a sportů je pro nás nejen zábava a trávení téměř veškerého volného času, ale i životní cesta a filozofie.
Allkampf jitsu je nám svým pojetím technik a přístupem k sebeobraně velmi blízké a rovněž lidé, kteří se tomuto bojovému stylu věnují v různých koutech celé republiky, mají “podobnou krevní skupinu” jako my a postupně jsme se s řadou z nich spřátelili.
Posledních 11 let cvičíme ve Škole bojových umění Plzeň pod vedením Petra Gabriela a věříme, že to tak ještě dlouho zůstane.
Šárka:
„Ahoj, jsem Šárka a bojovým uměním se věnuji již 33 let. Již jako předpubertální děvče jsem velmi ráda sledovala filmy s van Dammem, Stallonem a Brucem Lee. A když se na naší základce objevil na letáčku s kroužky Kurz sebeobrany, byla to pro mě jasná volba, šance, kterou si jsem si nemohla nechat ujít. A tak to všechno začalo. Do kurzu sebeobrany pro děti provozovaným Klubem bojových umění jsem chodila pravidelně, až jsem následně díky věku přešla přímo na tréninky Klubu bojových umění, kde jsem se seznámila i s čínským bojovým uměním wu-shu. Tam jsem se mj. poprvé potkala s mým budoucím manželem. V rámci studia na VŠ jsem absolvovala výuku juda pod vedením pana Tomáše Buriánka. V roce 2000 jsme již společně s mým nastávajícím manželem začali navštěvovat aikido klub v Plzni, do kterého nás přivedl jeden z našich kamarádů. Bojové umění aikido nám učarovalo svou hlubokou filozofií a možná i náročností a precizností prováděných technik. Během našeho aikido období se naše rodina rozrostla o dva malé bojovníčky, takže postupně nás na trénincích začalo být o dva víc. Svou aikido kariéru jsem završila získáním 1. mistrovského stupně. V roce 2010 jsem získala pod vedením pana Jaroslava Honzíka 1. mistrovský stupeň v jiu-jitsu. V rámci tréninků aikida se konaly i semináře více bojových umění. Na jednom takovém semináři jsem měla možnost se poprvé setkat s Petrem Gabrielem. Jeho trénink mě velmi zaujal, neboť doplňoval to, co mi v aikido chybělo. Akčnost a efektivitu. V roce 2013 jsme začali pravidelně navštěvovat tréninky u Petra v jeho Škole bojových umění Plzeň. Postupně jsem získávala žákovské stupně a začala Petrovi pomáhat s trénováním dětí a někdy i dospělých. V současné době se připravuji na zkoušky na 1. mistrovský stupeň.“
Antonín:
Můj první kontakt s bojovým sportem se odehrál někdy kolem roku 1979 v karlovarském oddílu judo. Z toho jsem po krátké době odešel a k bú jsem se znovu vrátil v roce 1987 (nebo 1988?), kdy se na chodbě střední školy objevil náborový letáček do oddílu jiu-jitsu, který v té době patřil pod Rudou hvězdu Plzeň. Oddíl založil a vedl pan Jaroslav Honzík, legenda plzeňské sebeobrany. Náhled pana Honzíka i ostatních trenérů oddílu na bojová umění a sporty byl velmi inovativní a základy, které jsem se tady naučil mi později umožnili pochopit i principy jiných bojových umění a používám je celý život.
V polovině 90. let jsem začal studovat další druhy BÚ, jako například karate, judo, kick box a další, a také orientální wu-shu, ve kterém jsem později působil jako národní rozhodčí. V roce 2000 jsme se s manželkou začali naplno věnovat bojovému umění aikido. V příštích 13 letech jsme měli možnost se setkat s mistry tohoto bojového umění z celého světa, a to zejména s japonci, jejichž filozofie a přístup nás zaujali a ovlivnili. Postupně jsem dosáhl technického stupně 2. dan aikido a 3. dan jiu-jitsu. V této době jsem začal cítit, že mi chybí kontaktní boj. Po domluvě s kamarádem jsem paralelně asi 2 roky boxoval. A právě touha po kontaktním bojovém umění byla velkou motivací, abych se v roce 2013, po odchodu z klubu aikida, domluvil s Petrem Gabrielem a začal cvičit v jeho škole bojových umění, kde dnes působím jako trenér a připravuji se na svůj další, asi už poslední, černý pás.
Ondřej:
Já, Ondra, se bojovým uměním věnuji již od útlého věku. Ve dvou letech, v roce 2008, mě rodiče dali na baby judo, kde jsem pod vedením Tomáše Buriánka cvičil několik let. Moje judistické vzdělávání přerušil až nástup do první třídy základní školy. Další pokračování mé bojové kariéry na sebe však nenechalo dlouho čekat. V roce 2013, tedy když jsem chodil do druhé třídy, jsem společně se svými rodiči poprvé zavítal do Školy bojových umění Plzeň.
Po několika letech poctivého makání na každém tréninku pod vedením Petra Gabriela a obou mých rodičů jsem získal technický stupeň 2. kyu, neboli hnědý pásek, a na závodech vyhrál několik medailí.
Aktuálně působím jako trenér pokročilých dětí a již mám zkušenost i s vedením tréninku dospělých. Připravuji se na další zkoušky a věřím, že si jednoho dne okolo pasu zavážu černý pásek.
Dominik:
S allkampf jitsu jsem začal ve druhé třídě, stejně jako můj brácha. Postupem času jsem se zlepšoval a teď mám 3. kyu, tedy modrý pás s hnědým proužkem. Za svůj zatím největší úspěch považuji výhru zlaté medaile na Národním poháru v kata/ kombinace a přerážení.
Ve 13 letech jsem přešel z děckých tréninků na dospělé a zároveň jsem se stal pomocným trenérem pokročilých dětí.
Mým prvním cílem bylo získat modrý pás (technický stupeň 4. kyu), aby mi ladil s modrým kimonem. Toho jsem dosáhl loni na letním soustředění v Albrechticích. Momentálně je mým dalším cílem získat černý pás, ke kterému mi chybí ještě troje zkoušky.