ŠBU Plzeň vydává každý měsíc reportáž o významné osobnosti z řad trenérů, nebo členů, kteří se podíleli na celkovém rozvoji Plzeňské školy.
Pavel Fremr – 4. kyu trenér kruhových tréninků a sebeobrany pro dospělé.
Vyrůstal jsem v době, kdy ještě nebyly PC, mobilní telefony ani pokročilejší digitální technologie a vše se řešilo venku včetně her, soubojů a klání s pomocí klacků, vyřezávaných mečů, kamenů a silou rukou
.
V té době jsem se snažil jen nedostávat, ale i rozdávat a tak jsem pokukoval, asi jako každý kluk po kladných drsných hrdinech ve filmech, které mohly být v té době promítány.
Postupem času, kdy začala éra videorekordérů a zakázaného kopírování videokazet, bylo možné vídat více akčních filmů a detailů z prostředí bojových umění a to byl možná impuls se této oblasti věnovat.
Začátky byly různorodé a snažil jsem se využít příležitostí a možností, které jsem ve svém okolí měl. Např. na ZŠ při hodinách TV mě zaujala průprava Řecko-římského zápasu nebo povídání si s trenérem Karate a Judo, který bydlel ve stejném domě. Toto mě ovlivnilo, a proto mé první oficiální začátky byly v klubu Řecko-římského zápasu v Plzni a samostudia Karate z knih, které mám ještě dodnes.
Směr bojových sportů ale přerušil na mnoho let jiný sport a to vrcholové plavání, když jsem po talentových zkouškách nastoupil do speciální sportovní plavecké třídy. S ohledem na časovou vytíženost a náročnost skloubení 3-fázových denních tréninků, školy, soustředění, závodů a různých kondičních příprav, nezbyl na praktické provozování bojových sportů už skoro žádný prostor. Na druhou stranu i tento sport, ve kterém jsem dosáhl úspěchů na mistrovstvích ČSSR, ČSFR, ČSR a ČR vč. účasti na mezinárodních závodech po celé Evropě vč. té západní, rozhodně nelituji.
Je pravdou, že i v této době jsem se stále o bojová umění zajímal. Kupoval a půjčoval si knihy, časopisy a dokonce koncem osmdesátých let navštěvoval výuku Wushu (kung-fu). Bohužel po „revoluci“ nebylo pokračování, neboť trenér, který byl cizinec se po roce 1989 bez rozloučení vypařil, podobně jako nějaký agent…
Až jednou, někdy ve 20-ti letech jsem náhodou narazil na pouliční plakát s náborem na Aikido. Reklama mě zaujala, řekl to kamarádovi a tak jsme spolu začali pravidelně chodit.
Aikido mě provázelo více jak 15 let, tedy s určitou časovou mezerou v době studia na VŠ, ale i tak jsem se v tomto bojovém umění naučil mnohému. Sice jsem nebyl tenkrát úplně typ člověka, který by sbíral technické stupně, ale toužil jsem nosit hakamu a to mě rychle dostalo na 2.KYU. Někdy trochu lituji, že jsem dále nepokračoval, neboť bych určitě s mým fyzickým fondem a pílí na černý pás jistě dosáhl. Výrazným benefitem v průběhu let cvičení Aikido byla i možnost si vyzkoušet a účastnit se řady různých seminářů s jinými bojovými uměními a sporty jako byly např. Judo, Řecko-římský zápas, Ju-jitsu, Pekiti Tirsia Kali, Tai-chi a jiné. Měl jsem možnost i v areálu ZČU vést dětské tréninky Aikido a také jsem v té době přivedl k Aikido i mého syna. Další zajímavostí bylo i to, že jsem v Aikido Dojo Plzeň tou dobou potkal a mohl cvičit s bezva lidmi…Tondou a Šárkou Knížkových.
A jak to začalo s Allkampfem? V době, kdy se tříštil klub Aikido, změnila se parta lidí, nálada, … vzpomněl jsem si na poutavý seminář Petra Gabriela s Allkampf-jitsu, všestranností stylu, mnoha zajímavým technikám, sebeobraně proti zbraním, boji na zemi atd. Chtěl jsem v něčem smysluplném pokračovat, a proto jsem AKJ Plzeň dohledal, oslovil a přišel se podívat… a jsem zde dodnes.
Osobně mohu tedy po dlouholetých zkušenostech potvrdit, že volba bojového umění Allkampf-jitsu byla ta nejsprávnější, neboť se jedná o otevřený, univerzální a jednoduše použitelný sebeobranný systém, který se přizpůsobuje potřebám dnešní moderní doby. Mojí oblíbenou pasáží je boj s chladnými zbraněmi, kterou mám vžitou i z bojového umění Aikido a dále nácvik různých bojových situací včetně taktiky boje.
Je správné, že naše škola ŠBU Plzeň má možnost formovat a vychovávat své členy od útlého mládí, rozvíjet jejich fyzické schopnosti, odolnost, koncentraci a sebekázeň. Kromě fyzické přípravy si zakládá i na určitém edukačním směru ohledně filozofie vzniku bojových umění, jejich principů, ale i současných právních aspektů použití sebeobrany s dopadem do běžného života.
A co sdělit závěrem? Ač jsem již trochu starší, stále mám chuť trénovat, zdokonalovat se, učit se novým věcem, předávat osobní zkušenosti a pracovat na sobě. Ale to hlavní, co mě fantasticky posiluje a psychicky dobíjí je úžasná parta lidí, kteří mě v klubu obklopují a obklopovali, atmosféra, přátelské prostředí a energie a elán mladých studentů. AKJ se stalo mojí druhou rodinou.
A motto: sebeobranu vnímám jako lidskou dovednost, kterou by měl ovládat a umět každý!
Pavel Fremr – 4. kyu trenér kruhových tréninků a sebeobrany pro dospělé.
Vyrůstal jsem v době, kdy ještě nebyly PC, mobilní telefony ani pokročilejší digitální technologie a vše se řešilo venku včetně her, soubojů a klání s pomocí klacků, vyřezávaných mečů, kamenů a silou rukou
.V té době jsem se snažil jen nedostávat, ale i rozdávat a tak jsem pokukoval, asi jako každý kluk po kladných drsných hrdinech ve filmech, které mohly být v té době promítány.
Postupem času, kdy začala éra videorekordérů a zakázaného kopírování videokazet, bylo možné vídat více akčních filmů a detailů z prostředí bojových umění a to byl možná impuls se této oblasti věnovat.
Začátky byly různorodé a snažil jsem se využít příležitostí a možností, které jsem ve svém okolí měl. Např. na ZŠ při hodinách TV mě zaujala průprava Řecko-římského zápasu nebo povídání si s trenérem Karate a Judo, který bydlel ve stejném domě. Toto mě ovlivnilo, a proto mé první oficiální začátky byly v klubu Řecko-římského zápasu v Plzni a samostudia Karate z knih, které mám ještě dodnes.
Směr bojových sportů ale přerušil na mnoho let jiný sport a to vrcholové plavání, když jsem po talentových zkouškách nastoupil do speciální sportovní plavecké třídy. S ohledem na časovou vytíženost a náročnost skloubení 3-fázových denních tréninků, školy, soustředění, závodů a různých kondičních příprav, nezbyl na praktické provozování bojových sportů už skoro žádný prostor. Na druhou stranu i tento sport, ve kterém jsem dosáhl úspěchů na mistrovstvích ČSSR, ČSFR, ČSR a ČR vč. účasti na mezinárodních závodech po celé Evropě vč. té západní, rozhodně nelituji.
Je pravdou, že i v této době jsem se stále o bojová umění zajímal. Kupoval a půjčoval si knihy, časopisy a dokonce koncem osmdesátých let navštěvoval výuku Wushu (kung-fu). Bohužel po „revoluci“ nebylo pokračování, neboť trenér, který byl cizinec se po roce 1989 bez rozloučení vypařil, podobně jako nějaký agent…
Až jednou, někdy ve 20-ti letech jsem náhodou narazil na pouliční plakát s náborem na Aikido. Reklama mě zaujala, řekl to kamarádovi a tak jsme spolu začali pravidelně chodit.
Aikido mě provázelo více jak 15 let, tedy s určitou časovou mezerou v době studia na VŠ, ale i tak jsem se v tomto bojovém umění naučil mnohému. Sice jsem nebyl tenkrát úplně typ člověka, který by sbíral technické stupně, ale toužil jsem nosit hakamu a to mě rychle dostalo na 2.KYU. Někdy trochu lituji, že jsem dále nepokračoval, neboť bych určitě s mým fyzickým fondem a pílí na černý pás jistě dosáhl. Výrazným benefitem v průběhu let cvičení Aikido byla i možnost si vyzkoušet a účastnit se řady různých seminářů s jinými bojovými uměními a sporty jako byly např. Judo, Řecko-římský zápas, Ju-jitsu, Pekiti Tirsia Kali, Tai-chi a jiné. Měl jsem možnost i v areálu ZČU vést dětské tréninky Aikido a také jsem v té době přivedl k Aikido i mého syna. Další zajímavostí bylo i to, že jsem v Aikido Dojo Plzeň tou dobou potkal a mohl cvičit s bezva lidmi…Tondou a Šárkou Knížkových.
A jak to začalo s Allkampfem? V době, kdy se tříštil klub Aikido, změnila se parta lidí, nálada, … vzpomněl jsem si na poutavý seminář Petra Gabriela s Allkampf-jitsu, všestranností stylu, mnoha zajímavým technikám, sebeobraně proti zbraním, boji na zemi atd. Chtěl jsem v něčem smysluplném pokračovat, a proto jsem AKJ Plzeň dohledal, oslovil a přišel se podívat
… a jsem zde dodnes.Osobně mohu tedy po dlouholetých zkušenostech potvrdit, že volba bojového umění Allkampf-jitsu byla ta nejsprávnější, neboť se jedná o otevřený, univerzální a jednoduše použitelný sebeobranný systém, který se přizpůsobuje potřebám dnešní moderní doby. Mojí oblíbenou pasáží je boj s chladnými zbraněmi, kterou mám vžitou i z bojového umění Aikido a dále nácvik různých bojových situací včetně taktiky boje.
Je správné, že naše škola ŠBU Plzeň má možnost formovat a vychovávat své členy od útlého mládí, rozvíjet jejich fyzické schopnosti, odolnost, koncentraci a sebekázeň. Kromě fyzické přípravy si zakládá i na určitém edukačním směru ohledně filozofie vzniku bojových umění, jejich principů, ale i současných právních aspektů použití sebeobrany s dopadem do běžného života.
A co sdělit závěrem? Ač jsem již trochu starší, stále mám chuť trénovat, zdokonalovat se, učit se novým věcem, předávat osobní zkušenosti a pracovat na sobě. Ale to hlavní, co mě fantasticky posiluje a psychicky dobíjí je úžasná parta lidí, kteří mě v klubu obklopují a obklopovali, atmosféra, přátelské prostředí a energie a elán mladých studentů. AKJ se stalo mojí druhou rodinou.
A motto: sebeobranu vnímám jako lidskou dovednost, kterou by měl ovládat a umět každý!
